I. Know you want some more!

6. července 2015 v 6:00 | Kuro |  Know you want some more!
Zdravím ^^~
Přináším sem první kapitolovku. Žádné fantasy, horor ani sci-fi.
Děj se odehrává v současném Japonsku, kde se student vysoké školy Okita Ryuu věnuje pouze učení a ničemu jinému. Je to introvert, který si rád zachovává od všech odstup.
Co se tedy stane, když se ozve jeho nejlepší kamarádka z dětství s prosbou, jestli by se jí nepostaral o mladšího bratra, zatímco bude studovat ve Francii?
Ták, a z toho vyplývá, že se jedná o yaoi~ Snad se bude líbit. Předem se omlouvám za chyby ^^"


Zmoženě položím hlavu na desku stolu a zavřu oči. Jsem unavený. A hlavně podrážděný. Tři dny jsem nespal, protože jsem musel udělat dokonalou seminární práci na klinickou biochemii, a dnes je konečně hotová. Místo oslavování se radši půjdu pořádně prospat, aby jsem v pondělí byl dostatečně odpočatý. Zadívám se na nástěnné hodiny, jenž ukazují za pět minut šest. A když se velká ručička pohne, v přízemí se rozletí dveře. Klid právě skončil.
"Jsem doma!" zahlaholí ten otravný hlas. Zaskřípu zuby a nasadím si zpět své brýle. Kaori, za tohle tě zaškrtím.

Nervózně poklepávám prsty o stůl a vyhlížím z okna osobu, která mě sem pozvala. Už tu dávno měla být. Sice jsme se pár měsíců neviděli, ale zdá se, že se její nedochvilnost vůbec nezměnila.
Za půl hodiny se objeví známá usmívající se tvář před mým stolem. Nijak se nezměnila. Pořád má neposedné světle hnědé vlasy a jiskřivé oříškové oči.
"Omlouvám se, Ryuu," ozve se zadýchaně Kaori, má nejlepší kamarádka z dětství. "Autobus měl zpoždění."
"To nic," mávnu nad tím rukou. Usměje se a posadí se naproti. Přijde k nám servírka.
"Hmm, dala bych si horkou čokoládu a jeden čokoládový muffin, prosím."
"Hned to bude."
"Tak jak se vede?" začne Kaori.
"Celkem dobře. Jen mám toho moc ve škole," napiju se z hrnku. "A co ty?"
"Jsme na tom stejně. Tenhle rok je snad nejtěžší ze všech," povzdechne si. "Vůbec na nic nemám čas."
"A co jsi vlastně chtěla probrat?"
Servírka přinese objednávku. Kaori upije trochu čokolády a zůstane zírat na muffin.
"Mám na tebe obrovskou prosbu, Ryuu." Konečně se na mě podívá.
"O co se jedná?"
"Jde o to, že mi nabídli výměnný pobyt ve Francii."
"To je skvělý!"
"Taky si říkám. Jenže je tu háček," dá ruce do stříšky. "Pamatuješ na Katsua? Nemůžu mého mladšího bratra nechat bez dozoru celý dva měsíce."
"Oh," vypadne ze mě. Jasně, že si ho pamatuju. Naposled jsem ho viděl asi před třemi lety. "Dva měsíce, jo?"
"Ano. Vím, je to strašně dlouhá doba. Nemusíš se o něj nijak extrémně starat, přece jenom je už velký, ale nechci, aby byl doma sám."
"Kolik mu vůbec je?"
"Devatenáct."
"Tak to bude v pohodě." Kaori se rozzáří.
"Takže to znamená, že to přijímáš?"
"Jsi přece moje nejlepší kamarádka. Co bych pro tebe neudělal," usměju se. Otevřou se dveře a do kavárny vtrhne chladný vzduch z venku.
"Moc ti děkuju! Jsi nejlepší, Ryuu!" obejme mě přes stůl. "Katsu by tu měl za chvíli být."
"Cože? Tys s tím počítala, že to přijmu?"
"No... Hele! Támhle ho máme! Katsu!" prudce se zvedne a začne zběsile mávat. Uličkou si to k nám míří vysoký kluk, který rozhodně nemůže být Katsu. Vždyť je to nemožný. Má blonďaté vlasy a celý... ne, tohle není ten Katsu, s kterým jsem si hrával.
"Čau ségra," zamumlá a pak se jeho hnědý pohled stočí ke mně. "Páni, ty snad rosteš do země." Jeho úšklebek mě odrovná. Spratek. Obarvený spratek.

A takhle to celé bylo. Už jsou to dva týdny co tu straší, a překvapivě žiju. Myslel jsem, že to bude horší, ale radši to nechci zakřiknout. Přece jenom to ještě nejsou dva měsíce, že.
Dveře od mého pokoje se rozletí.
"Kolikrát ti mám říkat, abys klepal?" zamumlám nebezpečně. Je to výstraha, ať se rychle pakuje.
"Co? Čteš tu snad nějaký péčko, hm?" No, výstrahu zřejmě nikdy nepochopí.
Povzdechnu si. "Jdu udělat večeři."
"Čínu?"
"Přesně tu."
"Okay! Já jdu zatím do sprchy," zazubí se a odplachtí pryč. Jo, je to příživník. Nemám ho rád. Je nepořádný, ukecaný a divoký. Tyhle typy... prostě je nemám rád.
Zajdu do svého království jménem kuchyně. Baví mě vařit. A musím přiznat, že teď, když vařím i pro někoho jiného než pro sebe, mě dělá víc šťastným.
Když se dostanu do fáze podávání na talíř, sprcha ustane a za chvíli už sbíhá Katsu po schodech.
"A kolikrát ti mám říkat, abys tady takhle neběhal?"
"Co máš za problém?" protočí oči. "Jsme oba kluci, ne? Tak nevadí, když nemám vrchní díl."
"Ale mě to vadí," stojím si dál za svým.
Pozvedne jedno obočí. "Mám se snad bát, že jsi teplej?"
"Sklapni, ty obarvený spratku! Chceš večeři nebo ne?"
"Sorry! Jdu si pro triko!" S tím zmizí v horním patře.
Sevřu ruce v pěst. Vyděsil mě. A to hodně. Kdyby jen věděl, že se trefil do černýho. Jestli se někdy dozví, že jsem jiný... ne, uklidni se Ryuu, nedozví se to, protože je tupej. A ani se ti nelíbí, takže všechno je v naprostým pořádku. Tak proč se teď červenám při pomyšlení na jeho vypracovaný tělo?!











 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Joina Joina | Web | 6. července 2015 v 11:37 | Reagovat

No super :)  A jak mi chyběla ty tvoje asijská jména :)
Ale teď jak to čtu připadám si uplně stejná jako Ryuu.
Pobavila mě příprava večeře :)

2 Kuro Kuro | Web | 8. července 2015 v 18:38 | Reagovat

[1]: Jsem ráda ^^
    Stejná? Já někdy taky hele XD

3 Mischelle Mischelle | Web | 11. července 2015 v 23:33 | Reagovat

hezká povídka, skvěle píšeš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama