I. Krvavěnka

12. července 2015 v 21:43 | Kuro |  Krvavěnka
Zdravím~
Mám tu rozepsanou další povídku. Jedná se o fantasy a zřejmě horor, no, uvidíme XD
Děj se odehrává v jiném světě (později v Anglii ve městě Bournemouth).
Hlavní postavou je dívka, která nezná nic jiného než zabíjení, jeden rozsáhlý dům v ještě rozsáhlejším lese a karamelky. Co se tedy stane, když se ocitne v jiném prostředí a to nejhorší - v jiném světě?


Strom, o který se opřu celou svou váhou, zasténá pod tím náporem, takže si rychle kleknu a modlím se, aby si toho nikdo nevšiml. Do kůže se mi zarývá jehličí a malé kamínky. Snažím se dýchat zvolna a zhluboka. Vzhlédnu k obloze, kde se shlukují černá mračna, která přicházejí z jihu. Hned na to se ozve zaburácení hromu, který je doprovázen bleskem.
Hvězdy, jenž jsou ještě vidět, doslova blikají, jakoby mě snad chtěly varovat. Můžou hvězdy mezi sebou komunikovat? Proč by to nebylo možné? Co když jsou hvězdy...
Z úvah mě vytrhne nůž, který těsně proletí kolem mého boku a zabodne se do tmavého mechu. Vyskočím na nohy, snažím se rozeznat obrysy ve tmě. Pár metrů ode mě stojí postava muže. Zahlédnu záblesky ostří, které třímá v rukou. Rozeběhnu se ze stráně dolů k potoku, do kterého bez otálení vběhnu. Dávám si na čas, protože muž se skutálí ze stráně, jako pytel brambor, a zůstane dezorientovaně ležet. Voda mi sahá po stehna. Mírně studí, ale je příjemná. Za chvíli se přebrodím na druhou stranu potoka, kde zmizím ve vysokém kapradí, které mi na chvíli může poskytnout úkryt. Zahlédnu menšího muže přede mnou, zády ke mně. Tohle je hra, která má svá pravidla. Mně nemůžou ublížit, ale nikde není dáno, že já jim ne. Jsem drahocenný klenot této hry, který nesmí být zamazaný od vlastní krve.
Vyběhnu z kapradí, vrhnu se na něj, strhnu ho k zemi. Zmítá se pode mnou, a jisto jistě by mě i srazil, ale to už do ruky vezmu kámen a několikrát jím uhodím do jeho hlavy. Tělo se zmítá v křeči a pak zůstane nehybně ležet. Stoupnu si na nohy, vyhledávám další oběť. Neobtěžuji se smýt krev z obličeje.
Zaznamenám další pohyb. Okamžitě vyrazím kupředu. Zastaví mě prudká rána do břicha, jak mi dal stařík mohutnou větví, kterou pevně drží v rukou. Vyrvu mu ji a pořádně ho s ní praštím do obličeje. Přerazím mu nos, z kterého vytryskne proud krve. Snaží se ho zastavit, ale marně. Kopnu ho do břicha, takže se pozadu svalí na zem. Rozlomím větev vedví a ostrým koncem namířím na toho ubožáka. Už ho chci zlikvidovat, když mi pravé rameno zaplaví prudká bolest. Chytím za rukojeť nože, ale nevytáhnu ho. Jen z té představy se mi udělá mdlo. Opřu se o strom za sebou, ve snaze najít stabilitu, protože mám pocit, že se každou chvíli zhroutím. Pohled mi padne na muže, jenž se pomalu ke mně přibližuje. Je to ten pytel brambor, co vrhá nože.
"Konečně!" zavýskne radostně. Rozesměje se jako šílený. "Mám tě!"
"To by stačilo, Hardy," zařve můj majitel, který se objevil znenadání vedle mě. Dva vousáči zpacifikují Hardyho. Takové menší garde. "Byl jsi seznámen z pravidly, Hardy?"
Oslovený něco zamručí.
"Tak byl?!" zařve majitel, až to trhá ušní bubínky.
"Ano!"
"Vida," pronese klidně. Člověk by řekl, že i jemně, ale ten kdo zná majitele, moc dobře ví, že tohle je ten zlověstný hlas, který skrývá nebezpečí. "V téhle hře musíš chytit, ne ublížit! A už vůbec ne naší klíčový postavě, rozuměl jsi?!"
Hardy se nezmůže na nic jiného, než na pouhé přikývnutí doprovázené odfrknutím. Poté vyděšeně zvedne hlavu, když se mu u spánku ocitne hlaveň pistole. Majitel je jimi doslova posedlý. Jednou mi ukazoval svoji slušnou sbírku zbraní, co schovává ve sklepení.
"Nemám rád lidi, jako jsi ty," odfrkne si majitel, natáhne kohoutek, a než Hardy stačí něco zakřičet, jeho mozek už je rozpláclý na zemi. Odvrátím od toho pohled.
"Hra se ruší, běžte to vyřídit," obrátí se na garde. Ti přikývnou a zmizí v lese. Majitel se obrátí zpátky ke mně. Sjede mě odshora dolů, chvíli se zarazí pohledem na noži, který mi následně nemilosrdně vytrhne z ramene. Zakřičím a bolestí dopadnu na kolena.
"Vstávej," vyštěkne podrážděně. Když se k ničemu nemám, sám mě vytáhne prudce na nohy a táhne za sebou. "Tohle už se nebude opakovat. Nikdy." Mlčím a nechám se vést. Zatímco majitel pořád mluví, pozvednu hlavu k obloze. Znovu zaburácí hrom a rozprší se. Za chvíli už se brouzdáme lesem v bahně. Jehličí se nám lepí na boty a nohavice. Ozve se výstražné troubení, které hlásí konec hry.
Pořád sleduji nebe, kde se hvězdy pomalu už ztrácejí. Chci si lehnout na záda, mít upřený pohled k obloze a v rukou drtit nasáklou hlínu deštěm. Chci utéct, co nejdál to půjde. Pryč od téhle zvrácené hry, pryč od majitele a toho pocitu, že jsem nečistá. Tolik životů bylo zničeno mýma rukama. Mohla bych se hájit tím, že jsem neměla na vybranou, mohla bych si přát, aby měl majitel k tomu nějaký pořádný důvod, proč mi tohle udělal a nebo, že mě má snad rád a já tohle dělám z lásky k němu, protože chci, aby byl šťastný.
Představím si jeho tvář, která se pokaždé rozzářila, když jsem vyšla zpátky z lesa nezraněná a jako vítěz. Taky byly chvíle, kdy jsem ho viděla, jak si nervózně kousal rty a chodil z místa na místo, když zazněl konec hry a já pořád nikde. Pak si připomenu, že jsem tu jenom kvůli prachům. Za tuhle zábavu se vydělává honosný balík.
Majitel mě oslovuje Nyet. Nevím, kolik mi je a ani, jestli je Nyet mé pravé jméno. Neznám své rodiče, neznám žádné místo kromě tohohle lesa a domu, ve kterém bývám.
Zadívám se na majitele, na jeho profil. Dlouhé, kaštanové vlasy má svázané do ohonu, který se mu momentálně lepí ke kříži. Jeho oči jsou jako... takový ten bonbon, co se rozpouští v ústech... och ano, karamelky. Vypadají jako rozteklý karamel.
"Co na mě tak zíráš?"
Sklopím pohled k zemi. Majitel vytáhne z kapsy kalhot látkový kapesník, kterým mi ováže zranění. Chce se mi brečet. Proč jsem tady? Proč je majitel někdy hodný a někdy to vypadá, že by mě nejradši zabil? A vůbec, kdo jsem? A kdo je ten muž, který se o mě stará, ale zároveň mě využívá jako vraždící stroj?
"Pane," objeví se jeden z vousáčů. "Všichni hráči už jsou pryč." Přelétnu očima po všech přítomných a nikde nezaznamenám další pohyb. Takže druhý vousáč je zřejmě u domu, kde obhlíží okolí, jestli se nějaký nezvaný host nezatoulal tam, kam nemá.
Nenápadně se odsunu kousek stranou. Majitel a vousáč jsou tak zabraný do rozhovoru, že to ani nezaregistrují.
Mám tolik otázek na které chci nalézt odpovědi, ale tady se jich zřejmě nikdy nedočkám, protože tady jsem nikdo. A tak to vždycky zůstane.
Dlaně mám vlhké a trochu se mi třesou nohy. Vždyť hodlám udělat kravinu, za kterou tvrdě zaplatím pokud se nevydaří. Ale už jsem se rozhodla.
Vousáč rozmáchne pažemi. Něco brebentí, ale jelikož šeptá, vůbec mu nerozumím. Nijak mi to nevadí, protože mou hlavní prioritou je majitel. No tak, honem.
A pak udělá majitel chybu, na kterou netrpělivě čekám celou dobu. Otočí se ke mně zády. Jenže místo toho, abych ho sejmula k zemi, zdrhám. Nevím, co se to ve mně pohnulo, když jsem se připravovala na úder, ale nemohla jsem to prostě udělat.
"Okamžitě ji chyťte!" zařve majitel o pár sekund později, když mizím mezi stromy. Sjede mi to po mokrém jehličí, takže dalších pár metrů se kutálím, což je rychlejší než běh, takže to uvítám. Při dopadu se rychle zvednu, jen jak to jde.
Zčistajasna se přede mnou objeví vousáč dvě, který měl být sakra na obhlídce, tak co dělá tady?!
"Co sis jako myslela?" zachechtá se a namíří na mě zbraní. "Nebuď hloupá a pojď zpátky." Jestli udělám nějaký pohyb, vystřelí varovný výstřel, který by mě měl zastrašit. Pohnu se. Kulka se zaboří do hlíny těsně vedle mojí nohy. A mezitím co se chystá vystřelit znovu, protože je překvapen, že jsem se nevyděsila, vyskočím na něj, zaháknu mu nohy kolem krku a pravým hákem ho udeřím do čelisti. Ozve se nádherný rup. Vyrazím mu zbraň z ruky, a když mě chce ze sebe setřást, zjednoduším mu to. Nechám sebou hodit o zem a nahmatám zbraň vedle sebe. Odkutálím se z jeho dosahu, zrovna když do mě chce kopnout. Namířím na něj a vystřelím do vyděšené tváře. Přesná trefa do čela. Tělo se svalí na pařez a zůstane ležet v nepřirozené poloze. Rozeběhnu se dál.
Po několika dalších úmorných minutách si uvědomím, že už nejsem sama. Samozřejmě, že má majitel v záloze víc mužů, než ty dva vousáče. A ti muži mě teď našli a jsou roztroušení po celém lese. Můžu je i od sebe rozeznat. Jsem v háji. Co jsem si myslela? Tohle byl hodně špatný nápad. Už nemám kam utéct.
Nakonec se otočím směrem k domu.
Je konec, tohle mi proběhne hlavou, než se okolo mě vytvoří nafialovělá záře a ponořím se do změti světel.
Tvrdě dopadnu na břicho, kde ještě žaludek dělá kotrmelce. Pod rukama nahmatám listí. Posadím se. Jsem na kraji nějaké cestičky, jenž je zdobená zajímavými lucernami. Mají oranžovou barvu a podivné oči s ústy. Kde to jsem?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Christen Christen | Web | 12. července 2015 v 21:58 | Reagovat

Zdravím admine,

máš moc krásný blog a moc se mi zde líbí. Nechci ti tady nějak spamovat blog nebo článek ale chtěla bych tě poprosit o jednu skromnou věc. Mám blog který je o grafice a o mém mazlíčkovi Ferdovi (morčátko). Svůj blog jsem přihlásila do soutěže u mé kamarádky a velmi by mě potěšila tvá podpora v podobě hlasu. Pokud budeš chtít a nebude ti to vadit tak mi hlad dát můžeš, budu jenom ráda. Jsem hned jako první ->> CHRISTEN na adrese: http://blowme.blog.cz/1507/sonb-4-soutezici-anketa . Předem ti moc děkuji a omlouvám se ti, zda jsem rušila nebo otravovala. Kdyby jsi chtěla hlas oplatit tak není problém, napiš mi hned do prvního článku komentář adresu a jak v soutěži jsi :). Zatím pa a předem děkuji :* .

Kristy a Ferdíček.
Infinite-silence.blog.cz

2 Joina Joina | Web | 13. července 2015 v 13:17 | Reagovat

Takový rozkošný hororový nadpis :) Ale horory moc nemusím tak jsem zvědavá  jak dlouho u tohoto příběhu vydržím.
První díl jsem zvládla a celá napnutá čekám na další díl, ikdyž ty zbraně mě vážně docela strašily. Ale kam se to dostala?

3 WaclawW WaclawW | E-mail | 17. ledna 2017 v 17:55 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na arunai-gaido.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama